Toulouse ve Francii
O prázdninách jsem navštívila spolu se svými kolegy Toulouse ve Francii. Byla to vzdělávací cesta
pořádaná NIDV a MZV na téma Globální rozvojové vzdělávání.
Tato cesta mi přinesla mnoho zajímavých i inspirujících informací. Navštívili jsme různé typy škol,
školských institucí, mluvili s učiteli, řediteli a dalšími pracovníky, kteří se věnují školství.
Některé věci jsou velmi podobné jak u nás a jiné odlišné.
Ráda bych napsala o zajímavostech, které jsem se dozvěděla.
Školství ve Francii je vysoce centralizované. Školský systém má přesně daný vzdělávací program,
přesně dané výstupy – u nás známé jako tzv.osnovy. Žáci vždy na konci daného období skládají
závěrečné zkoušky (maturity), které jsou pro všechny stejné. Za poznámku jistě stojí i to, že mají
povinnou i maturitu z tělesné výchovy.
Zajímavé je i to, jak dostává učitel svoje místo. Po absolvování studia jde učitel před komisy k
tzv.konkurzu. Má své portfolio a dostává za něj hodnocení (body), toto portfolio postupně s
přibývající praxí rozšiřuje. Poté je mu přidělené místo, kde nastoupí do zaměstnání. U nás to bylo
známé pod názvem umístěnka. A z toho i vyplývá, že sám ředitel si nemůže vybrat učitele. Dostane
ho přiděleného.
A co ředitel školy? Pokud se někdo stane ředitelem, má tuto funkci již na celý život. Ale na jedné
škole může zůstat pouze 8 let. Ředitel školy přestává učit a stará se o chod školy.
Učitelé se věnují pouze pedagogické činnosti. Jejich týdenní dotace vyučovacích hodin je 18.
Ostatní činnosti zajišťují další zaměstnanci. Někdo pracuje jako dozor o přestávkách, jiný zajišťuje
další činnost s dětmi. Každá škola má zdravotní sestru (zdravotníka).
Navštívili jsme i CASNAV, což je centrum, které se věnuje výuce nově příchozích studentů, kteří
nehovoří francouzsky (allofonních) z cestujících rodin a kočovníků. Toto centrum se nachází přímo
v Toulouse.
Zajímavostí je, že děti z cestujících rodin (imigrantů), nastupují ihned do školy, bez ohledu na to
kde žijí. Právo na vzdělání mají všichni.
Rozdíl mezi našim školstvím a Francií je i to, že žáci mají přesně dáno na jakou školu (základní)
nastoupí. Nemohou si vybírat. Je to dáno podle jejich adresy trvalého bydliště. Je vymezena oblast
kolem školy, která spadá pod danou školu. Dokonce pokud se na školu přihlásí více žáků, škola
zkoumá jestli tam daný žák patří a zjišťují, zda na udaném bydlišti skutečně fyzicky žije celá
rodina.
Co mě zaujalo a s čím u nás velmi bojujeme, je to, že učí žáky neplýtvat jídlem. Snaží se o co
minimální zbytky a daří se jim to. Děti jsou vychovávány k tomu, že vše co dostanou na talíř, musí
sníst. Mohou si říci kolik, ale vždy když to dostanou, tak dojídají.
Také jsou na všech školách zakázány mobilní telefony.
Navštívili jsme novou školu, která byla postavena podle velmi přísných ekologických pravidel.
Mezi ně patří i to na které světové strany směřovat učebny, osvětlení, klimatizace, odhlučnění.
Zajímavostí je, že škola sbírá dešťovou vodu, kterou splachuje toalety. Případné zbytky jídla se drtí,
vysuší a používají jako hnojivo. Na stavbu bylo použito převážně dřevo a cihly.
Dle sdělení jsou tato pravidla platná pro všechny nově stavěné školy.
Musím říci, že škola je moc pěkná a mně se líbily koutky s rostlinami.
A co napsat závěrem. Cesta do Francie mi nepřinesla jen informace o vzdělávání a GRV, ale i trochu
jiný pohled na „normální“ život ve Francii, tedy na ulicích. Ale to už by bylo na jiné vyprávění.

Autor předchozích snímků -pan Dan Pražák

Autorka článku a zbývajících snímků Mgr. Andrea Smuszová